Jak jsem poprvé zaměstnal svého anděla strážného.

Jedním z hlavních úkolů bojové činnosti stíhacího letectva je ničení prostředků vzdušného napadení protivníka na dalekých přístupech ke chráněným objektům. Při nácviku této bojové činnosti jsem se stal dvakrát účastníkem kolize ve vzduchu. Jednou jako stihač a jednou jako „cíl“, což bylo popsáno předešle. Myslím, že můj anděl strážný si při mém odchodu do důchodu oddechl.

Na jaře roku 1961 vrcholil výcvik mladých pilotů k získání 3.třídy pilota na MiG-15 zápočtovými lety střídavých ztečí dvojice na jednotlivý cíl. Prvního března 1961 jsem měl naplánovány tři tyto úkoly. Měl jsem totiž tento den nastoupit na služební rehabilitaci ve VO Jeseník a vzhledem k tomu,že jsem ten den obětoval pro splnění úkolu,velitel mi v tabulce letů dal maximum (jistě toho potom litoval). První dva úkoly byly zvládnuty bez problému a tak možná trochu tím, že to už „umím“a trochu možná, že jsem se už viděl v Jeseníku, jsem při třetím letu trochu polevil v ostražitosti.

Střídavé zteče dvojice, kdy na cíl nalétávali stihači každý z jedné strany, vypadaly na papíře při předběžné přípravě jednoduše. Ve vzduchu však aerodynamické zákony úkol poněkud ztížily. První zteč proběhla bez závad, jen jsem měl poněkud větší rychlost při vybrání zteče, což se projevilo tím, že při zaujetí druhého východiště ke zteči jsem byl poněkud více vpředu.Trochu mě to znervóznilo a čekal jsem netrpělivě až vedoucí ukončí svou zteč, která se mi v tom okamžiku zdála strašně dlouhá. Konečně !Vedoucí mi „ukázal břicho bisa“, což byl pro mě signál, že vybírá. Bohužel nevybíral. Pouze si větším náklonem upravoval větší „rakurs“ a ve zteči zůstal. To jsem já však naneštěstí nevěděl. Můj manévr, vzhledem k dopředu posunutému východišti ke zteči, byl dosti razantní, takže přechod z jednoho náklonu do druhého byl tak rychlý, že jsem nepostřehl, že vedoucí ve zteči setrval, čímž jsme se neodvratně blížili „břichama“k sobě s očima na zaměřovači, v jehož záměrném kruhu se nacházel „cíl“. Jak už to bývá ,ani velitel roje, který byl jako“kontrola“ poněkud vzadu nad námi, tuto kritickou situaci nezaznamenal, neboť zrovna kontroloval, zda jsme neopustili určený prostor pro daný úkol.

Zrovna, když záměrná tečka byla na kabině cíle a zarámování naznačovalo, že je nejvyšší čas stisknout spoušť fotokulometu, ucítil jsem úder. Vylétl jsem ze sedačky (měl jsem málo dotažené popruhy) a hlavou, tehdy ještě v kořistní německé síťové kukle, jsem narazil na středový,  kovový rám kabiny. Když se mi ustálily kola a hvězdičky před očima, zjistil jsem, že letoun míří do modrého nebe a rychlost je na proudový letoun nezvykle malá. Instinktivně jsem chtěl potlačit ,ale řídící páka byla jakoby zasazená do betonu pro pohyb dopředu a dozadu. Z obavy před vývrtkou jsem křečovitě držel nohy v neutrálu, takže došlo pouze po jakémusi pádu a po nabrání rychlosti přešel letoun do stoupání, což se asi třikrát, nebo čtyřikrát opakovalo,než se ustálil v „nataženém“klesání. Posunul jsem plynovou páku dopředu a zvýšeným tahem motoru ustálil let v „nataženém“ horizontálním stavu. Slyšel jsem vedoucího, který hlasil, že došlo pravděpodobně ke srážce s vedeným. Doplnil jsem jeho zprávu, že mám závadu na řízení. Jak se na zemi ukázalo, výškové kormidlo bylo i s koncem stabilizátoru ohnuto nahoru, což blokovalo řízení. Střídavým ubíráním a přidáváním plynu jsem udržoval horizontální let s nataženým letounem a zamířil k letišti. Katapultáž jsem zatím odmítl.

Za letu v bezpečné výšce, kdy velitel roje v těsné skupině konstatoval, “že to drží pohromadě“, jsem vyzkoušel, jak se bude letoun chovat při přistávací rychlosti, což byla má současná „kulhavá“rychlost, s podvozkem a s klapkami. Jelikož se nikam nenakláněl, ani nepadal, jsem ohlasil, že skusím přistát. Dneska vím,že to byl hazard, ale tehdy jsem byl přesvědčen,že to vyjde. Klesal jsem na přistání normálním úhlem se staženým plynem více natažen. Nad bližnou přívodnou stanicí (1 km před prahem dráhy) jsem začal přidávat plyn a za pomoci zmíněného anděla strážného dosedl pěkně natažen na úrovni přistávacího „T“, takže kdo nic nevěděl, nic nepoznal. Bylo to jak přístání na letadlovou loď, téměř s plným plynem. Po dosednutí jsem stáhl plyn a začal usilovně brzdit, neboť přistání bylo s větší rychlostí. Teprve na stojánce, po vypnutí motoru se mi pořádně roztřásly kolena. K doplnění jen tolik, že kolega to odnesl „jen“šrámem pod kabinou a promáčknutou náběžnou hranou křídla. No a do Jeseníků jsme jeli až za tři dny a tam oslavili naše druhé narozeniny.

 

 

pplk v.v. Zdeněk Nohava

V časopise  Letectvo  a PVO vyšla k tomuto příběhu i kresba Honzy Martince:

Příspěvek byl publikován v rubrice Vzpomínky starého zbrojnoše :-). Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.