Stalo se v počátcích normalizace po „vstupu vojsk“do ČSSR. Letectvo se pomalu vzpamatovávalo ze šoku a po měsíční nucené přestávce v létání začalo opět plnit letecký výcvik.
Samozřejmě za přísného dozoru a z počátku pouze na dvoumístných MiG-15 UTI, později i „jednoduché“ sólové lety na MiG-21. Postupně došlo i na složitější úkoly za ZPP (ztížené pov. podmínky). Úkolem jednoho takového letového dne byl přelet letky MiG-21 F z letiště Mošnov na letiště Č. Budějovice za ztížených povětrnostních podmínek. Přelet mělo provést osm letounů ve dvou rojích. Byla provedena důkladná předběžná příprava a přezkoušení ze znalosti úkolu.
Následující den bylo počasí pro úkol jako stvořené. “Divizní ztížené podmínky“se spodní základnou mraků 600m a horní 2500m s dohledností 5-6km slibovaly příjemný let. Po upřesnění úkolu a pov. podmínek na letišti přistání se osádky odebraly do letounů a v nařízených intervalech odstartovaly. Jako č.4 ve druhém roji jsem odstartoval i já a po nacvičeném shromažďovacím manévru nad DPRNS (dálná přívodná radio-navigační stanice) zaujal své místo ve skupině a vychutnával krásu letu nad sluncem ozářenou horní základnou oblačnosti. Letouny se mírně pohupovaly a rychlostí 900km/h se kilometr za kilometrem blížily k cílovému letišti.
V určeném bodě byl proveden rozchod roje a v půlminutových intervalech, “hlídaných“ řídícím přistání, jsme dosedali na budějovickou VPD a postupně zajížděli k plnícím boxům. Bohužel na mne, jako na posledního, nezbylo místo v boxu, neboť se plnily i domácí letouny. Jelikož při kontrole podvozku se zjistilo, že jedna pneumatika ukazovala už „třetí plátno“, bylo rozhodnuto, že bude vyměněna (s čímž asi technici v Mošnově počítali a doufali, že budou mít ušetřenou práci). Vzhledem k tomu, že výměnu prováděla skupina tech. pomoci, přetáhla letoun na letovou stojánku, kde vyměnila kolo s tím,že potom se letoun dodatečně doplní. Jenže s radostí nad dobře vykonanou prací od letounu odešla s tím, že plnění už není její problém. Bohužel technik, který měl letoun vypravit, našel letoun na letové stojánce. Nastavil na spotřeboměru hodnotu odpovídající naplněným nádržím, domnívaje se, že letoun je naplněn, když stojí na letové stojánce.
Když jsem s ostatními piloty přišel k letounu domněle připravenému na zpáteční let, provedl jsem zběžnou předletovou prohlídku,“odborně“poplácal přídavnou nádrž pod trupem (i když se tímto poplácáním nedalo na sto procent odhadnout, zda je nádrž plná,či prázdná) a po usednutí do kabiny samozřejmě nezjistil žádnou nenormálnost. Spuštění, pojíždění a vzlet s “forsáží“v intervalech s následným shromážděním roje proběhlo bez závad. Při shromažďování roje,kdy jsem hleděl neustále z kabiny a vyhledával vedoucího, nekontroloval jsem přístroje.Až po zaujetí místa ve skupině, jsem přejel očima přístroje a strnul. Svítily na mně obě skupiny nádrží, signalizující vyčerpání, přestože spotřeboměr ukazoval dostatečné množství paliva pro let do Mošnova. Musel jsem však vzít v úvahu tu horší možnost a okamžitě jsem tuto okolnost ohlásil veliteli roje, přešel na kanál řídícího létání a opustil skupinu. Řídící přistání mne „z kurzu“navedl na přistání a já dojel tentokrát k volným plnícím boxům s mrkajícím zbytkem 500 litrů.
Technici se na letoun „vrhli“ a zděšeně na mně „houkli“- “vždyť to máš suchý“. Vylezl jsem z kabiny a „poradil“ jim, aby si vymysleli nějakou závadu, protože jinak by to byl kolosální průser. Byl u toho i budějovický vel.pluku pplk. Š., který rovněž neměl zájem o přílišnou publicitu a tak jsme se dohodli, že to „ přejdeme mlčením“a že si viníky potrestá sám. Letoun byl naplněn, tentokrát doopravdy a já sólově odstartoval na domovskou základnu. Po přistání v Mošnově na mně vybafli technici otázku:“Co s tím bylo , bylo to suchý,že jo ?“ Snažil jsem se je přesvědčit,že šlo o nějaký zkrat v instalaci, ale asi mi moc nevěřili. Já však trval na svém a rychle pospíchal domů.
Zrovna když jsem bral doma za kliku, přihrčel GAZ a řidič mi zvěstoval, že s ním mám okamžitě jet na letiště k veliteli pluku. V kanceláři na mně již čekal velitel pluku s inspektorem techniky pilotáže PVO (protivzd. obrany) pplk. V. Po zahlášení na mne vyrukoval se známou otázkou:“Cos tím bylo ?““Nevím“,odtušil jsem,“technici říkali,že nějakej zkrat“.“ Nekecej, bylo to suchý, že jo ?““ Ne technici říkali,že to byl zkrat“,trval jsem na svém. Ale i ITP měl svůj názor a tak řekl: “Hele,řekni pravdu,Š.se už přiznal,že to bylo suchý“ Pomyslel jsem si,že je to možné,protože u toho bylo dost lidí a že dostal strach, že se to provalí a tak „kápnul božskou.“ Takže nepoučen povinnou četbou „Reportáže psané na oprátce“, jsem naletěl na inspektorovu „fintu“ a řekl „No tak jo,když se Š.přiznal,tak to bylo suchý“.
„Áááááá,….dostal jsem tě.Já to věděl.“Došlo mi,že se asi do Č.Budějovic dlouho nepodívám, neboť budu považován za „práskače a podrazáka“.
Tento PLN (předpoklad k mimořádné události) se šťastným koncem (pro mne) měl však nešťastnou dohru u tech.skupiny v Č.Budějovicích, kde byla zvážena nebezpečnost takové nedůslednosti v přípravě z hlediska provozního a hlavně politického (co kdyby se to stalo při plnění „spojeneckých letounů“) a viníci byli exemplárně potrestáni, včetně kádrových opatření.
Takže se i zde v praxi uplatnilo přísloví o lži a jejích krátkých nohou. A v tomto případě byly jezevčíkovy nohy „chůdami“ a já se účastníkům této příhody, kteří snad po letech, čtou předcházející řádky, ještě jednou omlouvám za nalétnutí na „fintu“, i když jejich podíl viny je v tomto případě nezvratný.
Pplk v.v. Zdeněk Nohava