Sací účinek vzduchu, proudícího kolem pootevřených dveří pilotní kabiny vrtulníku za letu, způsobuje, kromě větracího efektu, také nežádoucí odsávání lehčích předmětů, jako např.papírů, navigačních štítků a bohužel také nezajištěných map. I mě byla tato skutečnost známá, protože mi byla řečena méně zlomyslnými kamarády při mém přeškolení z nadzvukového letounu na vrtulník. U MiGu-21 se holt kabina za letu normálně neotvírala…
Přesto za letního žáru, při jednom letu z vojenského výcvikového prostoru Doupov na letiště Plzeň Bory, kdy let probíhal proti slunci, díky čemuž bohatě prosklená kabina vrtulníku Mi-17 připomínala saunu, jsem se proti této vědomosti provinil. Seděl jsem na pravém sedadle pilota-letovoda s úkolem zabezpečit tento přelet po navigační stránce. S mapou na koleně a prstem posouvajícím se po traťové čáře na mapě jsem svědomitě vedl pilota po stanovené trati. Pot se ze mě jen lil a tak mě napadla ta hříšná myšlenka. Pokud mapu přendám na levé koleno a budu ji pevně držet rukou, snad malá, asi 10cm škvírka pootevřených dveří nebude nebezpečná. Tak jsem i provedl.
Mapa se ocitla na levém, od dveří vzdálenějším koleně, pevně k němu přitlačena rukou. A pak jsem pootevřel ty proklaté dveře. V kabině se okamžitě příjemně ochladilo a já jsem s uspokojením konstatoval, že to s tím sáním nebude tak zlé. To jsem si myslel jen do okamžiku, kdy jsem mapu potřeboval obrátit, protože trať pokračovala na druhé straně. Nadzvedl jsem ruku-těžítko, abych mohl mapu obrátit a v tom to zašustilo, ozvalo se lupnutí, jak se mapa procedila skrz škvíru ve dveřích a byla fuč.
Zařval jsem na pilota: “Karle, mapa je v pr…i !“ Karel okamžitě uvedl vrtulník do levé zatáčky ale marně. Právě jsme se nacházeli nad rozsáhlou lesní plochou, kde přistání bylo beztak nemožné, navíc jsme mapu ani nezahlédli. Karel dokončil zatáčku, nasadil do původního kursu a nazval mě jedním ze sudokopytníků. Já vyndal náhradní mapu a poté, co jsem samozřejmě zavřel inkriminované dveře, jsem pokračoval ve vedení vrtulníku na cílové letiště. Žár už jsem nevnímal. Hlavou se mi honily myšlenky, jak budu popotahován a citován na různých rozborech, jak jsem ohrozil bezpečnost republiky, protože se jednalo o mapu 1 : 200 000, tím pádem tajnou. Každá taková mapa byla opatřena razítkem s údaji, které jednoznačně určovaly jejího majitele. Kdyby jí případně nějaký poctivý houbař našel a odevzdal, způsobil by mi svou poctivostí problémy s orgány, pečujícími o přísné utajení téměř všeho. Při mé smůle by jí nějaký takový houbař určitě našel a odevzdal. Nehledě na to, že novou mapu, bez odevzdání staré, opotřebené s příslušným razítkem, bez patřičného vážného důvodu (např. nouzového opuštění vrtulníku padákem), nedostal.
S těmito chmurnými myšlenkami jsme se přiblížili k Plzni a po chvilce i přistáli na letišti určení. Tentokrát jsem však pocit dobře vykonané práce nepociťoval. Jaké bylo však mé překvapení, když po dotočení rotoru k otevřeným dveřím přistoupil voják a podával mi jakýsi na okrajích roztřepaný papír, ve kterém jsem poznal svou „ukradenou“mapu. Užasle jsem se zeptal, kde ji vlastně vzal, protože jsem nepředpokládal, že by s ní tak rychle od Jesenice přiběhl. Voják odpověděl: „Tam to bylo přilepený na raketovým závěsníku“. I když nejsem „na chlapečky“, měl jsem sto chutí ho políbit. Mapa byla sice ve zuboženém stavu, ale důležité razítko na ní bylo a tak jsem byl uchráněn od zbytečných problémů. Mapa se proudem vzduchu „přilepila“ na raketový závěsník u trupu 2m za pilotní kabinou a naštěstí tam vydržela až do přistání pouze s otřepanými okraji.
Tak jsem se přesvědčil, že aerodynamika dokáže provinilce trestat, ale někdy dokáže dát
možnost se z jejího nerespektování poučit.
pplk v.v. Zdeněk Nohava