Stalo se tak 13.září 1976 na letounu MiG-21PF číslo 1212 a aby to bylo složitější, bylo to v noci. Jednalo se o přepad cíle podle palubního lokátoru na výšce 7500m. Tento úkol se plnil dvěma stihači, kdy první dělal „cíl“ na trati V. Meziříčí – Zvolen a druhý na trati Zvolen – Zábřeh na Moravě. Tu noc jsem byl podle plánové tabulky letů určen jako „cíl“ na první trati a stihač npor. Vláďa M., který bohužel již mezi námi není, neboť jeho anděl strážný se od něj při jeho druhé nehodě odvrátil.
Stihač odstartoval jako první a já jako cíl jsem se odlepil od země 5min. za ním. Nasadil jsem na trať, nastoupal určenou výšku, ohlásil na středisko řízení letů a přešel na kanál navedení. Podle korespondence jsem odhadoval polohu stihače, ale vzhledem k tomu, že let probíhal v noci a ze zadní polosféry, jsem jej stejně neviděl. Když ukončil „přepad“ s hlášením „mám radost“, dostal od vel. stanoviště pokyn: “Zůstaň za cílem, po OB vás vystřídáme“. Do Zvolena zbývalo asi 45km, což byly 3min. letu. VS nás v té době špatně vidělo, neboť jejich obrazovka byla rušena pozem. cíli okolních hor. Mě to však nevadilo, neboť Zvolen byl v dohledu, stihač, podle hlášení, měl být za mnou 1-1,5km s přenížením 600m, takže nic nenasvědčovalo, že se blíží „průser“. Ale byl tady. Projevil se tak, že mě jakási síla nadzvedla, letoun se zhoupl kolem příčné osy,jak jsem vždy s zpožděním potlačil, nebo přitáhl k ustálení letu do horizontu a před sebou jsem zahlédl klesající bílé polohové světlo stihače. Zeptal jsem se po radiu: „225,co to bylo ?“ Uklidnila mě odpověď: „Nic,až na zemi“. Přelétl jsem očima přístroje, které skutečně nevykazovaly nějakou závadu, kromě kuličky zatáčkoměru, lterá byla téměř celým průměrem mimo vyhražný prostor. „Zašlápl“ jsem tedy kuličku pravou nohou a pomyslel jse si, že kolega prolétl v mé těsné blízkosti a tlakovou vlnou pohnul přídavnou nádrží, která způsobila směrovou odchylku.
Mezitím jsme prolétli OB Zvolen a nasadili na 2.OB. VS mi nařídilo „odval doprava“ a navedlo do východiště zteče. Celý manévr byl proveden 2x, „cíl“ byl „zničen“ a já, po ohlášení „mám radost“, jsem dostal pokyn k návratu na základnu. Po celou dobu manévrů ani návratu jsem neshledal nic nenormálního ,až na ztrnulou nohu od „zašlapávání“ kuličky a sliboval jsem v duchu kolegovi, že mu pěkně vynadám. Bohužel jsem po přistání měl úplně jiné starosti.
Po zarolování k plnící cisterně do prostoru osvětlené stojánky jsem zaregistroval vyděšené obličeje techniků, kteří zírali na levé křídlo mého letounu. Po otevření kabiny jsem tam také pohlédl a polilo mě horko, když jsem uviděl na konci křídla jakýsi „karfiol“ pokřiveného plechu. V tom okamžiku se mi vše vrátilo a já pochopil, že průlet byl tak těsný, že kolega v mém křídle nechal kousek svého, což bylo příčinou mého rozhoupání a mé ztrnulé pravé nohy. A tu mi prolétlo hlavou ne to, že stačilo málo a v nejlepším případě jsme oba mohli viset na padácích kdesi nad Vtáčníkem, ale ta spousta papírů a vyšetřování před námi. A byla. Vyšetřováním se zjistilo, že pokyn VS po posledním navedení stihače : „zůstaň za cílem,nevidím vás. Po OB vás vytřídáme“ nebyl nejvhodnější a přenížení stihače 600m pro letoun MiG-21 v dané situaci nebyl zárukou bezpečnosti. Stihač měl po přepadu stále ještě přebytek rychlosti 150-200km/h a v kabině řešil nějaké problémy s autopilotem. Skloněný do cockpitu, aby zjistil, zda náhodou nevypnul některý ze spinačů, při tom podvědomě přitáhl trochu řídící páku a ….
Když opět pohlédl před sebe uviděl mně těsně před sebou. Jediná správná reakce byla, prudký levý náklon a přitáhnout, což také kolega udělal, ale setrvačnost v dané výšce byla silnější, než aerodynamické síly a došlo ke střetu s výše uvedenými následky. Na závěr lze dodat, že vina byla připsána na vrub VS, které v dané situaci vydalo neadekvátní pokyn stihači, aby zůstal za cílem. Vojenská správa o nic nepřišla neboť to, co Láďovi z křídla chybělo, to já jsem přivezl zaseknuté ve svém křídle a šikovní technici z LO České Budějovice uvedli za tři týdny a dvě flašky koňaku oba letouny do letuschopného stavu.
Můj anděl strážný utřel pot z čela a na zbytek mé letecké kariéry měl relativní pokoj. Bohužel, Láďův anděl strážný se asi zrovna, když ho Láďa potřeboval, díval někam jinam a tak Láďa už mezi námi není a já mu tímto věnuji tichou vzpomínku.
Chtěl bych touto cestou poděkovat zřizovatelům Vyškovského leteckého muzea, že mi umožnili setkat se po letech se svým plechovým kamarádem MiGem-21PF ev.č.1212.
Letu Zdar
pplk v.v. Zdeněk Nohava
